Konečně.
Žluté taxíky všude kolem. I když Manhattan je ještě v nedohlednu, tak přesně podle nich poznáte, že jste dorazili do města, co nikdy nespí. Koukám z okna mé limuzíny (na žluťáska si někdy mávnu v centru) a v černočerné tmě hledám světla mrakodrapů. Zatím ještě nic - kolem silnice jsou jen samé hotely a ve vzduchu svítí letadla, co právě přistávají na letiště Johna Fitzeralda Kennedyho.
Na to samé místo, kam jsem před třemi hodinami přistála i já. A čtete správně. Tři hodiny trvalo, než jsem si já a dalších pár stovek cestujících vystáli frontu na celní kontrolu. Jak by řekl náš zlatý kamarád Chadris “unglaubliche parade”. Pořád mi vrtá hlavou, proč si něčím takovým musíme procházet. Lety z Evropy přistávají týden co týden stejně a američtí úředníci s tím tak nějak pořád nepočítají. Ale tak co jiného dělat ve dvě ráno, než pospávat ve frontě :)
Pořád koukám z okna a pořád ještě nic...
Řidič, velmi milý pan Mohammed odněkud z východu, mě už třikrát stihnul přivítat v New Yorku. Musím se smát. Jsem ráda, že je z města, které mu pravděpodobně nabídlo tolik vytoužený azyl, tak nadšený a doufám, že na tom po pár dnech budu stejně.
Teď se těším, až dorazím na hotel, lehnu si do čerstvě povlečené postele, zavřu oči a budu moct příštích pár hodin spát s New Yorkem za okny.
Konečně!
