Návrat ztracených dcer

Letěly jsme dlouho... K našemu překvapení se ani cestou z Brisbane nikde nestavělo a do Dubaje jsme to daly na jeden zátah. A pořád byla sobota :)

Až v Dubaji jsme se konečně díky všem těm časovým pásmům ocitly v nedělním ránu. Spánek ale pořád nikde, tak jsme našly sprchy, daly snídani a poflakovaly se po terminálu. Já tedy nevím, co všichni s tím letištěm v Dubaji mají, ale pro mě osobně je jedno z nejhorších. Minimálně přestupní terminál, na kterém jsme "zkejsly" jak cestou do Austrálie, tak i zpátky. Dost je tam akorát tak lidí, všeho ostatního je nedostatek - místa, toalet, sedaček, případně lehátek, občerstvení atd. Takže se tam člověk pořád prodírá davy, stojí ve frontě ať už na záchod nebo na kafe... A ani na internet se tam nedostanete, což bych na letištích dnes brala už jako samozřejmost.

Poslední část naší cesty taky stála za to. Do Česka se totiž už letělo s Čechy na palubě. Musím říct, že tak dlouho jsem se za ten náš národ nestyděla... S Luckou jsme se po většinu letu choulely do sedaček a cestou na záchod mluvily raději anglicky. Kolem nás byla totiž džungle. Opilí spoluobčané s touhou komentovat všechno a všechny, případně pokřikovat na Pepika, že "Voe, kde máš ten foťák. A dáme ještě jednu vodečku, ne?". Lézt si pořád do kufrů a všem ostatním do cesty.

Naše, už tak dost malá, radost z návratu se pomalu stávala neviditelnou :) Fronty na celnici raději ani nebudu zmiňovat... Naštěstí kufry dorazily včas a vcelku a my mohly na český vzduch. Bylo krásně, sluníčko a 16 stupňů - nemohly jsme si přát lepší neděli, a přesto se nám moc nechtělo. Ale po chvíli nejistého přešlapování za skleněnými vraty s nápisem "EXIT" jsme se zhluboka nadechly a vyrazily.

"Venku" už si nás rozdělili rodiny a kamarádi a my frčely směr domov. Netrvalo ale dlouho a za dalšími skleněnými dveřmi jsme se potkaly znovu. Ty už ale patřily jedné slavné české instituci:

No jo, potkaly jsme se na pracáku, kde taky jinde :)

Odlet...

V sobotu ráno jsme ještě v polospánku opouštěly Auckland a mířily zpátky na Gold Coast. Čekal nás poslední den v Austrálii. Na celnici si klepali na čelo, proč letíme 24. března do Austrálie, když nám 24. března končí vízum, ale ještě nás "dovnitř" pustili. Hodní to lidé.

Na letišti nás vyzvedla teta Jindřiška a my k nim vyrazily naposledy na návštěvu. Musely jsme přebalit kufry, což nebyl lehký úkol. Do velkých a už tak plných jsme musely dát všechno z těch malých, co s námi měsíc cestovaly. Do malých jsme měly v plánu dokoupit poslední suvenýry a trochu jim po tom útrapném měsíci odlehčit. Člověk míní, váha mění :) Na letišti bylo nakonec stejně všechno jinak...

U Jindřišky jsme doplnily nejen kufry, ale hlavně síly. Dostaly jsme úžasnou snídani, svačinu na cestu a kolem poledne jsme se vydaly do Surfers, našeho bývalého domova. Nostalgie byla cítit na každém kroku. Procházely jsme známé uličky a měly hroznou chuť tam ještě pár dnů zůstat. Jedno odpoledne bylo málo... Měly jsme toho plnou hlavu, že jsme ani neudělaly žádné poslední vzpomínkové fotky. Jediné, co jsme ještě stihly zaznamenat, byl úžasný oběd na Q1:

Naše oblíbené calamari... snad nejlepší v celé Austrálii.

Ani jsme se nenadály a byly 4 hodiny odpoledne. Naše plány se naposledy vyvalit u bazénu tak vzaly za své... Narychlo jsme se ještě potkaly s Mončou a hurá na nádraží. Sice nám ujel vlak před nosem, ale pořád bylo času nazbyt. Tedy alespoň jsme si to myslely, než naše kufry spatřily letištní váhy.

Povolené limity jsou 30kg na velký a 7kg na malý. Já měla 35 a 12... Takže se začalo všechno znova přebalovat. Do koše letěly knížky, boty, kosmetika. A čas neúprosně běžel. Ve chvíli, kdy jsme prošly všechny kontroly, další váhy, celnici, jsme měly do odletu pár minut. Náš plán si v klidu projít obchůdky na letišti a ještě si domů přivést něco hezkého na památku, vypadal v reálu tak, že jsme vběhly do prvních suvenýrů, čaply každá jedno tričko (které nám ani jedné nebylo...), troje oříšky v čokoládě, za běhu zaplatily a pelášily k odletové bráně. Když jsme usedly do letadla, další dvě hodiny jsme se klepaly jak ratlíci. A dalších 14 hodin nezamhouřily ani oko.

Naše poslední sobota měla 36 hodin a i to bylo zatraceně málo...

1 to go "Modrý pramen a Hobitín"

V pátek jsme tedy hned po snídani vyrazili na cestu za modrým pramenem. Byla to asi nejhezčí stezka, po které jsme šli. Naše cesty vedly překrásným údolím podél potoka. Pět kilometrů jsme byli pohlceni v zeleni mezi kopečky, které snad jinde než na Zélandu nenajdete:

Společnost nám dělaly jen kravičky, co se pásly všude kolem, a šum vody z potoka, který byl v některých místech fotogenický až hanba:

Na konci naší cesty nás doopravdy čekal modrý pramen. Člověku to místo bralo dech. Připadali jsme si jak v nějaké exotické zemi (né, že by Zéland nebyl, ale víte, co mám namysli...):

Když jsme v tu chvíli pomysleli na to, že je to náš poslední den, tak se nám vůbec nechtělo vyrazit na cestu k letišti. Ale nebylo zbytí. Karavan jsme museli odpoledne vrátit, a tak jsme se vydali k Aucklandu. Cestou jsme nemohli vynechat Hobitín, nebo tedy alespoň městečko, u kterého je jedna z nejznámějších atrakcí poslední doby. Na prohlídku místa, kde hobitci bydlí, nám nezbýval ani čas ani finance, ale fotku s Glumem jsme stihly:

Bohužel do Aucklandu, největšího města Nového Zélandu, jsme nestihli nakouknout, jelikož je asi 25 km od letiště a nám v sedm ráno letělo letadlo zpátky na Gold Coast. Takže jsme se ubytovali v příjemném hostelu kousek od letiště, konečně skočili do teplé sprchy a zachumlali se do peřin v normální posteli. Na dlouhou dobu to byly poslední hodiny spánku a rozhodně jich nebylo dost, jak jsme později zjistili.

2 to go "Rotorua"

Cestou z “Mordoru” jsme se ještě zastavili na koupání. A ne ledajaké! V okolí jezera Taupo jsou skoro všude termální prameny. Pravdou je, že ty nejznámější jsou u města Rotorua trochu severněji, nicméně my s naším minimalistickým rozpočtem se nakonec rozhodli pro večerní koupání v malých lázních, kde nás to stálo šest dolarů. Velký zážitek za malý peníz.

Mohli jsme si vybrat buď soukromé malé bazénky (za příplatek, samozřejmě), kde voda měla 41°C a člověk v ní nesměl zůstat déle než 20 minut. Nám ale stačil veřejný bazén, kde byla voda o pět stupňů chladnější, ale i tak to bylo lepší než naše běžné koupele v jezerech :) Vyváděli jsme tam ale stejně:

Ve čtvrtek se pokračovalo do města Rotorua, které proslulo gejzíry a smrádkem z termálního bahénka. Gejzíry jsme si ale museli nechat ujít, páč je to docela drahá sranda. Tak se na ně pojedeme podívat v létě do Varů :) Smrádek je zadarmo, toho jsme si tedy užili až až. Dopoledne jsme před ním ještě utekli k jezerům, která jsou asi osm kilometrů od města:

Tam jsme si dali menší trek pro zahřátí. Nakonec z toho byla dobrá opičí dráha, jelikož a protože severní ostrov postihly už zmiňované vydatné deštíky. Turistická stezka vypadala asi nějak takhle:

Byla to legrace, to vám povím. Odpoledne to tedy chtělo něco oddychového. Janča s Tomášem vyrazili na obří kiwi, nás s Luckou čekaly poslední nákupy suvenýrů a prohlídka města. Ještě před tím jsme se ale vydaly kolem jezera, které po jedné straně Rotoruu lemuje. Narazily jsme na první novozélandské husy opalovačky:

A taky na pověstné smradlavé bahenní lázně, ve kterých se to vařilo jedna radost:

Měly jsme také štěstí na místní trhy, kde jsme ochutnávaly jednu dobrotu za druhou a poslouchaly místní umělce. To už začalo trochu poprchávat, tak jsme foťák ani nevytahovaly (chudák už si prožil své...) a jen tak užívaly tu přátelskou atmosféru všude kolem nás.

Před námi byla poslední noc na cestách. V informačním středisku nám na pátek ještě poradili jeden krásný trek, tak jsme se navečer vydali cestou k němu.

3 to go "Mordor"

Na severní ostrov jsme měli vyčleněny 4 dny. Není to moc, ale jak jsme nakonec zjistili, tak i za tři dny se toho dalo stihnout až až. Úterek nám totiž propršel durch. A aby toho nebylo málo, tak jsme v pondělí dostali auto, které zaprvé bylo menší, takže dva spali vevnitř a dva ve stanu na střeše, ale především a zadruhé ti dva, co spali vevnitř (já a Lucka), neměli postel :) Bylo to totiž nějaký rozbitý. V pondělí jsme se to snažili asi do půlnoci spravit, ale pak jsme nad tím především díky únavě zlomili hůl a prostě spali tak, jak se dalo.

Ráno jsme to hned začali řešit, zajeli do opravny, kde zjistili, že to nebude jen tak, a proto jsme se s půjčovnou domluvili na výměně vozítka. A to bychom to nebyli my, kdybychom se k tomu našemu původnímu autíčku, se kterým jsme jezdili na jižním ostrově, nakonec opět nedostali.

Každopádně náš úterní plán podívat se na poloostrov Coromandel zhatily povodně. A to doslova - jen se podívejte, jak nám je Janča vyfotila:

A tak jsme vyrazili dál. Pečlivě jsme sledovali počasí, které nám hlásilo, že ve středu by mohlo být relativně hezky (rozumějte bez srážek) v národním parku Tongariro. Ten najdete zhruba uprostřed severního ostrova, možná trochu jižně uprostřed :) Pro znalce Pána Prstenů je to Mordor:

Na Zélandě asi jen těžko najdete místo, kde by se nenatočilo alespoň pár vteřin z této trilogie, ale nikde jinde to asi není tak výrazné (tedy kromě Hobitína, ale o tom až později...). 

V “Mordoru” jsme si vybrali o něco delší procházku, a to sedmnáct kilometrů - většinou po rovince (za doprovodu menší vichřice), uprostřed ale dooost do kopce. Naším cílem byla jezera Tama - jedno níž a druhé výš (o dooost výš). 

V něm trochu došla voda :) To druhé už někdo naštěstí napustil:

4 to go "Ledovce a Arthur Pass"

V neděli nás ráno probudil deštík a mlha. Na ledovec ne úplně ideální počasí, takže “výstup” na ten první (Fox Glacier) jsme si moc neužili. “Výstup” je v uvozovkách, protože se jde víceméně po rovině, po povrchu, kde byl ledovec relativně před pár lety. A na samotný ledovec se vlastně ani nedostanete, protože to není úplně bezpečné a bez průvodce to ani nemá smysl.

Většina lidí si průvodce bere až na ledovec číslo dvě - na Franze Josefa. Je takový fotogeničtější :)

I tam jdete údolím, které je lemováno okolními horami, a když dorazíte relativně brzy dopoledne, tak i údolím nepřelidněným. K ledovci se opět dostanete zhruba na vzdálenost 100 metrů (záleží to na podmínkách v konkrétní den) a pokud máte štěstí jako my, tak někdo ze správců vám kus toho přírodního zázraku donese na omakání:

Studilo to dost, to jen pro upřesnění :)

Počasí se v neděli nakonec docela umoudřilo, přestalo pršet a my se vydali na další kus naší cesty. Posledním v plánu byl přejezd Arthur Passem zpátky na východní pobřeží, odkud jsme v pondělí odlétali na severní ostrov.

Cestou jsme se ještě zastavili v malém městečku Hokitika:

Tam jsme se zcela nečekaně a naprosto suverénně vetřeli na prohlídku dílny, kde se zpracovává jadeit. To je takový zelený kámen, na Zélandu dost populární, ze kterého se vyrábějí šperky, dekorační předměty a jiné pracholapy. Ale jako zpestření nedělního odpoledne to bylo fajn, stejně jako místní zmrzlina, které jsme neodolali, ačkoliv se naše rozpočty značně tenčily. Ale člověk žije jen jednou a kdy jindy si dáte domácí zmrzlinu z Hokitiky?

Kromě rozpočtů se nám snižoval i počet dní, které nám na Zélandu zbývaly. V Arthur Passu by se také dalo zůstat a vyrazit na několik krásných treků, my v něm alespoň přenocovali. V pondělí jsme museli být kolem poledne zpátky v Christchurch, odkud nám letěla letadla do Aucklandu na severní ostrov. Janča s Tomášem odletěli už ve dvě odpoledne a my je v sedm večer následovali. Ne, nepohádali jsme se, jen nějak došly levné letenky na odpoledne :) A na nás alespoň někdo po dlouhatánské době čekal na letišti:

5 to go "Wanaka"

V sobotu ráno jsme s těžkým srdcem opouštěli Queenstown. S Luckou bychom tam zfleku zůstaly... až tak jsme si ho stihly během těch pár hodin zamilovat. Ale tak ve skrytu duše doufáme, že jsme tam nebyly naposled :)

Dalším místem, kam vedly naše cesty, bylo jezero Wanaka, které je od Queenstownu zhruba 60 km:

Ideální je zastavit se tam na cestě k ledovcům a klidně tam den pobýt, jako jsme to udělali my. Chvíli jsme pobyli u jezera, dali si v pekárně úžasné koblížky, pochválili paní pekařce zelený klobouček (byl totiž svátek Svatého Patrika) a vyrazili prozkoumat okolí. Tentokrát jsme vybrali menší trek na jeden z kopečků u jezera, Mt. Iron. Po tom pátečním výstupu to bylo tak akorát. Fotky s vlaječkami, které jsou v předchozím příspěvku, pocházejí přesně odtamtud.

Poté nás čekal průjezd horami na západní pobřeží, po kterém jsme pokračovali severně k ledovcům. Cestou jsme se zastavili na kouzelném místě, jehož jméno si samozřejmě nepamatuju (a tím se omlouvám všem cestovatelům, kteří nás čtou a chtěli by se tam podívat) a sledovali západ slunce nad Tasmánským mořem:

Co nás celé dva týdny překvapovalo, bylo to, že na Zélandu si přijdete jak v botanické zahradě. A nejinak tomu bylo i tady. Kolem říčky, která se vlévala do moře, to vypadalo jako by se o to každý den staralo deset zahradníků:

Cesta k ledovcům byla daleká a temná :) Právě na ní jsme pravděpodobně potkali kulhajícího kiwi ptáka, ale vypadalo to tak divně, že jsme šlápli na plyn a raději ani nestavěli :) Kolem dokola byla černočerná tma a nikde ani živáčka. Zato ve vesničce u ledovce FOX to žilo. Pořád to totiž je ten samý den a ten samý svátek Svatého Patrika. Místní irská hospoda praskala ve švech a na zápraží i o půlnoci dudal dudák. Jen my byli vyřízení, dali si čínskou polívku a na parkovišti to zalomili jedna radost.

6 to go "Těžký život cestovatele"

Dneska uděláme malou odbočku od našich výletů a popíšeme vám, jak se žije na cestách. O našem vozítku už jste něco slyšeli, poslední dobou v něm přibyla i party místnost - to by jeden nevěřil, co všechno se dá na těch pár metrech čtverečních vyvádět:

Ale jinak jsme holky hodný a hlavně taky čistotný. Koupeme se skoro každý druhý den, jednou týdně i v teplé vodě. I nožky jsme si oholily:

Vaříme si samé dobroty. Snídaně bývá vydatná, dva až tři krajíce chleba s marmeládou (malinovka je tu nejlepší!). K obědu dáváme něco lehčího - ideálně chleba s vysočinou a k tomu nějakou tu zeleninku:

Večeře bývají nudlovaté. Buď po italsku špagety nebo po čínsku polívky. Jednou jsme uvařili i v konvici na vodu pár vajíček a taky to nebylo špatný. Sem tam zastavíme na kávičku s dortíkem... zrovna teď jsme jich pár spořádaly. Jenže to bylo tak dobrý, že jsme to ani nestihly vyfotit. Holky nenažraný :)

Ale vlastenky jsme pořádné. Vlajku taháme stále s sebou, jen se jí moc nechtělo z kufru, takže světlo novozélandského světa spatřila až na železné hoře nad jezerem Wanaka. Premiéra to ale byla pořádná. Vichr vál ze všech stran, tak jsme pózovaly o sto šest:

Lucce to šlo, já s tím přírodním živlem trochu bojovala:

Je to ale všechno sranda a docela si to užíváme. Jen jsme teď na severním ostrově chytli období dešťů, do toho se nám trochu porouchalo nové auto... Holt nemůže být každý den posvícení.

7 to go "Queenstown"

Ještě než vám budeme vychvalovat Queenstown, tak uděláme takovou malou odbočku na novozélandský venkov a ukážeme vám místní faunu. Největší zastoupení v ní bezpochyby mají ovečky, těch je tu požehnaně. Statistiky tvrdí, že jich je dokonce na 60 miliónů (oproti čtyřem miliónům obyvatel). Jsou opravdu všude a člověk si ty stráně bez nich už ani nedokáže představit:

My je zatím neochutnaly, ale rozhodně to máme v plánu. Stejně tak tu chovají na maso i srny, to nás zatím asi překvapilo úplně nejvíc. Mají tu stejné výběhy jako ovce nebo krávy:

Jedno z dalších zvířátek, které jsme tu potkali ve volné přírodě, byli tuleni. Váleli se na skalách v Milford Sound a my na nich mohli oči nechat:

Máme pocit, že dvakrát v noci jsme potkali i kiwiho, ale pokaždé to bylo za prapodivných, až strašidelných okolností, takže nikdo nevytáhnul foťák a nic nevyfotil :)

Ve čtvrtek jsme se vydali z Fiorlandu cestou zpátky do Queenstownu. Respektive jsme měli v plánu dojet až k jezeru Wanaka, ale stačily zhruba tak tři minuty projíždění uličkami Queenstownu a bylo rozhodnuto, že se nikam nejede a zakempujeme se tam. Nakonec z toho byly noci dvě, jak se nám tam líbilo.

Queenstown je malé městečko na břehu jezera Wakatipu. Zároveň je schované v údolí mezi horami, což z něj dělá městečko jako dělané na pohledy:

Bydlí v něm něco málo pod 20 tisíc obyvatel, ale popravdě to vypadá jako taková horská vesnička, která má neuvěřitelně přátelskou atmosféru. Večer se brouzdáte uličkami, pozorujete, co se děje v barech a hospůdkách kolem, skočíte na pivko, posloucháte dudáky, kteří hrají na břehu jezera... Neskutečná pohoda. My si zašli na večeři, kde jsem si poprvé po odletu z Čech dala steak. To vám byla dobrota, že bych jich na místě snědla tak pět :)

V pátek jsme měli v plánu dát si konečně pořádně do těla a vyrazit do hor na trek. Byl nám doporučen výstup na Ben Lomond, což je hora trčící se nad Queenstownem ve výšce 1748 metrů nad mořem:

Jo, je to ta nalevo :) Tak přesně tu jsme zdolali!

Víc zase povíme příště, teď pospícháme na letadlo, které nás přenese z jižního na severní ostrov. V Aucklandu na nás už čekají Janča s Tomášem, kteří letěli o pár hodinek dřív. Tak to jdeme dohnat a pořádně si užít posledních pár dnů cestování.

8 to go "Fiordland"

Úterek byl tudíž takový přebírací a přejížděcí den. Středa už jen částečně. Potřebovali jsme se dostat do okolí městečka Te Anau, které je bránou do Fiordlandu. To jsme zvádli relativně rychle, a tak jsme se vydali na první zahřívací trek. Terén mírný, sluníčko za mraky, teplota tak akorát - podmínky tudíž ideální. Dali jsme si tři hodinky v přírodě, našli fialovou houbu (ta je fakt opravdická):

Okusili jsme i život lesních skřítků:

Potkali skupinku Čechů (později jsme zjistili, že to není nic neobvyklého, páč nás tu je jak naseto...) a vydali se kempovat. S naší kárkou jsme relativně soběstační. Je to taková garsonka na 4 kolech. Máme tu vybavenou kuchyň s lednicí, vodou a plynovým sporákem na vaření. V obýváku máme dokonce LCD televizi s DVD přehrávačem a do ložnice se vejdeme všici čtyři. Takže na kempování nám stačí kousek země, ideálně s nějakým parádním výhledem. To se první noc na břehu jezere povedlo, tu druhou jsme strávili jen tak na břehu potoka. Ale stejně se večer zatáhlo a začlo pršet, tak jsme zapli televizi, pustili film a relaxovali.

S deštěm jsme se i ve čtvrtek probudili a trochu se báli, co se bude na výletu do Milford Sound dít. Měli jsme zarezervovaný výlet lodí po tomhle pravděpodobně nejznámějším novozélandském fjordu. Za slunného počasí se při těch výhledech tají dech a my zjistili, že za deštivého vám to ten dech rovnou vezme. Ze strmých kopců, které fjord lemují, se totiž spustí tisíce a tisíce vodopádů, menších, větších i těch neskutečně mohutných.

9 to go "Zéland, Zéland, Zéland"

Tak už z nás jsou kiwi holky. V úterý nad ránem jsme přistály v Christchurch, jednom z těch větších měst na Novém Zélandu. Na letišti jsme se šťastně shledaly s Voldánovic rodinkou, která s námi brázdí novozélandské cesty.

Plán na první den byl přejezd do Te Anau, což je úplně dole vlevo na jižním ostrově. Jenže člověk míní, cesty mění :) Chvíli nám trvalo, než jsme doplnili zásoby do naší parádní káry:

Pak jsme se museli porvat s problémem jménem internet. No a poslední důvod, proč jsme nakonec ujeli jen půlku cesty, je samotný Nový Zéland. Tady nejde sednout do auta a jet bez zastávky z bodu A do bodu B. Příroda je tu tak nádherná, že stavíte skoro co sto metrů. Minimálně na focení z okýnka :) Je pravda, že chvíli to tak nevypadalo - asi hodinku jsme jeli po rovině jak u nás u Kolína, ale pak se před námi otevřel horizont s horami a my začali lapat po dechu.

Naší první velkou zastávkou bylo jezero..., kde jsme si dali oběd a hned vyrazili na jezero číslo dvě. Pukapi. Jezero, z kterého - když máte štěstí na počasí - vidíte krásně na nejvyšší horu Nového Zélandu, Mt.Cook. A že my to štěstí měli! Voda modrá, nebe modrý, v pozadí dechberoucí panoramata zasněžených hor:

Druhou zastávkou byl McDonald’s v Queenstownu. Nesmějte se, potřebovali jsme internet, páč ten náš nefungoval, a strejda Donald je jeden z mála, kdo ho tu má. Z cesty Do Queenstownu toho moc nevím, páč jsem to prospala :) Ale prý to bylo krásný - stihla jsem konec, kdy se ve srázu pod námi vlnila řeka a na kopcích se střídala jedna vinice za druhou. 

Queenstown je kapitola sama pro sebe. Tady jsme nakonec trochu mimo plán, zastavili včera a rozhodli se zůstat. Ale o tom až příště. Budeme vás napínat :) Jen jednu fotečku ukážeme:

Naše první nocování bylo přímo na břehu jezera.... A když píšu, že přímo na břehu, tak myslím úplně na břehu, asi tak pět metrů od vody. Paráda neskutečná. Navíc nikde nikdo nebyl, takže holky mohly skočit do jezera na ranní hygienu “jen tak”.

No a víc toho dneska nestihnu napsat... Trochu tu bojujeme s elektřinou a internetem, takže jsme buď vybitý nebo bez signálu :) Třeba teď sedíme v prádelně na zemi, okupujeme tu všechny zásuvky, internet jakbysmet a čekáme, až se nám dosuší čerstvě vyprané prádlo. Ale spokojené jsme až až :)

12 to go "Zéland"

No, tak klokanky opět cestují ve velkém stylu.

K večeři bylo čokoládové fondue z čokoládových knoflíčků, které nám tu nechala maminka. Zapily jsme to zbytkem Malibu a na letišti jako dezert daly cheeseburgery. Čekám, že nám z toho každou chvíli bude pořádně blbě :) Ale zatím máme plné ruce práce s tím zpracovat časový posun a nedostatek spánku.

Páč už jsme na Zélandu!

Ale byla to fuška, to vám povím. Málem nám to uletělo, do toho jsem ztratila bundu (týden starou), kterou mi donesli až do letadla, takže už ji zase mám. V letadle jsme spaly asi tak půl minuty s tím, že se vyspíme tady v Christchurch na letišti, ale je tu taková kosa, že tenhle plán taky asi nevyjde :) A to se nám na celnici smáli, že máme na hlavě kulichy. Haha, kucí, myslím, že to budeme my, kdo se bude smát jako poslední, až budeme mít ušiska pěkně v teplíčku.

13 to go "Loučení nanečisto"

V tuhle chvíli nám zbývají asi tak 4 hodiny pobytu v Austrálii... Takového toho nepřetržitého pobytu, abych to upřesnila. O půlnoci odlétáme na Nový Zéland, odkud se totiž příští sobotu ještě na jeden den vrátíme na naši "domácí" půdu na Gold Coast. A pak už adios amigos.

To, že se nám nechce, asi nemusíme dvakrát zdůrazňovat. To už je asi všem jasný jak facka. A posledních pár dnů tomu moc nepomohlo. V Melbourne bylo naprosto překrásně, to už je všem snad taky jasný :) Máme tu mraky fotek, zážitků snad ještě víc a to jsme vlastně skoro nic nestihly. Třeba dneska jsme se vracely z města a vzaly jsme to uličkou plnou kaváren, barů a malých restaurací, na kterou navazovala další  a o kterých jsme zatím neměly ani ponětí. Úplně mě zabolelo u srdce při myšlence, že jsme neměly čas si tam jít sednout a že takových neobjevených míst tu je ještě spousta.

Radši na to nebudu myslet, jsem cíťa, a tak bych tu taky za chvíli mohla bulet :)

Takže radši povím, co jsme tu vyváděly. Kolem a kolem to vlastně bylo takové festivalování. O víkendu jich tu bylo asi pět, my se uchýlily ke dvěma: Moomba a Future Music. Moomba je festival, kde je "všechno" zadarmo - tím všechno myslím kulturní a sportovní zážitky, kterých je od rána až do večera až až. Zaplatit si musíte za jídlo (voda je zdarma), za adrenalin a za plyšáky. My v pátek omrkly zahajovací večer, který měla na starosti místní opera. Hity z Broadwaye v jejich podání odstartovaly víkend v plné parádě. V sobotu jsme se vyvalily na břehu řeky Yarra, kde probíhaly závody ve vodním lyžování. Odpoledne byl na programu slalom, na nebi ani mráček a všude kolem pohoda, až to bylo trapné :)

Já pak ještě obohatila své sportovní znalosti o první návštěvu australského fotbalu. Přátelé, není fotbal jako fotbal. Je ten náš, pak ten americkej a pak ještě jeden klokanní. A ten je fakt dobrej. Jen škoda, že už ho asi jen tak neuvidím...

Jen tak mimochodem - Moomba festival navštívilo za víkend 400.000 lidí... a řeknu vám, že dneska se prorvat těma davama pro oběd byla sakra fuška :)

Neděle už byla ve znamení hudby. A jaké! Future Music Festival měl letos asi nejlepší line-up, takže my se dočkaly takových jmen jako třeba Jessie J, Gym Class Heroes, Paul Van Dyk, Fat Boy Slim, Swedish House Mafia atd. V jeden den na jednom místě. Opět pod azurovým nebem, haha.

Štveme vás dost? Nebojte, to je všechno. Dneska se totiž už jen opakoval vyvalený bok na břehu řeky, slalom na lyžích a azuro nad hlavou. Naposledy jsme se prošly botanickou zahradou a vzaly to přes válečný památník, který je v tomhle počásku fotogenický až hanba:

A teď odpočíváme na hostelu v gaučících, uděláme si domácí čokoládové fondue, hodíme spršku a pak tedy asi hurá na letiště. Držte nám palce, ať doletíme v pohodě a my se vám ozveme ze země kiwi. Ptáků,  ne toho ovoce :)

18 to go "Phillip Island"

Dneska klokanky vyrazily omrknout další australské zvěrstvo :)

V plánu byl výlet na Phillip Island, což je ostrov zhruba dvě hodinky od Melbourne a kde najdete ty nejmenší tučňáčky na světě:

Vysocí jsou zhruba 33cm a každý večer po setmění je můžete sledovat, jak z moře vyplouvají na břeh a "pochodují" do svých domovů. Nám tam včera pochodovala zhruba tisícovka takových mrňousů, ale v určitých obdobích se to může vyšplhat až na 5.000. Zážitek je to velikej. Sedíte venku u pláže a čekáte, až se ty prďolové malí rozhodnout vyplavat :) Včera byla pořádná kosa a vichr, takže vydržet to znamená se pořádně zabalit do deky, na hlavu kulichy, na nohy sněhule...Ale stojí to za to. Navíc když se vracíte od pláže k autu, tak máte s tučňáky společnou cestu - jdou "vedle vás" (rozumějte za plůtkem) a zalézají do svých domečků v dunách.

Celý den byl hrozně fajn. Phillip Island není moc veliký, ale dělat se tam toho dá docela dost. Obzvlášť když máte děti nebo přinejmenším hravého ducha :) My začaly pořádným obědem, abychom to do osmé večerní vydržely:

Fish&chips vládnou světu. Co jiného si dát, když jste v malém přístavním městečku San Remo, než čerstvou rybu - potažmo tedy už usmaženou :) Nás tedy ohromil fish burger - nejlepší, co jsme zatím měly, mňam. V rychlosti jsme nakoukly i do továrny na čokoládu, ale odolaly jsme pokušení a vydaly se dál do koalí rezervace:

Tahle koalí mamina dokonce slezla ze stromu a chodila s námi kolem dokola "výběhu" po zábradlí. Nekecám! Samy jsme tomu nevěřily, páč koaly toho moc nenadělají, natož aby něco nachodily. Já tedy osobně viděla koalu chodit úplně poprvé. Tohle zvířátko denně spí 22 hodin a živí se jenom listy eukalyptu, takže tu energii nemá odkud vzít. Máme i video, určitě vám ho sem nahraju později, protože to se musí vidět ;)

Nás pak ještě čekal výlet na výběžek Nobbies, kde tedy bylo sakra větrno! Výhledy parádní:

Ale málem jsme při tom focení odlétly:

Poslední zastávkou pak bylo městečko Cowes, kde jsme po dlouhém hledání našly krásnou kavárnu, ve které kvůli nám nechali otevřeno a pohostili nás čerstvě upečenými muffiny. Úplně ukázkový příklad australské pohostinnosti. Lidi jsou tu prostě zlatí.

19 to go "Opilci"

Kurňa, tady je krásně. To je prostě až nehorázný a nespravedlivý, že v jednom městě může být tolik parády... Anebo už jsme tou Austrálií tak opilý, že podlehneme velmi snadno všemu :) Anebo je to tou Becherovkou:

Ale odolávejte místu jako je Melbourne. Městu, ve kterém žijou 4 miliony lidí a není tu jediný panelák. Když se na to všechno podíváte z pořádné vejšky (jako my dneska z 88. patra), tak vidíte samou zeleň, řeku, jezera, zátoky... Jen centrum je takové zubaté, za to má pořádně velkou duši. A spoustu jídla :) To je něco pro nás. Dneska jsme objevily další gurmánská zákoutí. Nejdřív to byly parádní farmářské hranolky s česnekovou tatarkou, pak koblížky, pak ovocná pivečka... Radši nemluvit.

A to není konec. Pořád je tu ten bláznivej jídelní festival, do toho v pátek začíná další - taková Letní Letná po australsku, v neděli nás čeká další hudební... Nebudeme vědět, kam dřív skočit. Jestli za langošem nebo na létající blázny - na ty z loňského ročníku se jen tak mimochodem můžete podívat tady :) Sranda, co?

20 to go "Melbourne"

Po prvních třech dnech v Melbourne se už vůbec nedivíme, že bylo vloni zvoleno nejlepším městem pro život. Já to tedy už tušila po lednové návštěvě a teď se nám to potvrdilo. Je tu prostě božsky.

My dorazily v době festivalu jídla a vína :) Neděle tedy byla správně gurmánská. Na farmářském trhu jsme si ke svačině zobly ovoce a zeleninu, k obědu dali obří čínské knedlíčky (za dolar!), na dezert nejlepší kávovou zmrzlinu široko daleko, zajedly to výtečnou francouzskou palačinkou a k večeři si daly hromadu sushi.

Ony ty gurmánské zážitky tedy pokračovaly i dneska, tady tomu člověk prostě neuteče:

Jinak jsme se toho nautíkaly docela dost. Včera to s těmi plnými břuchy moc nešlo, ale dneska jsme byly na nohou 8 hodin. Blázinec. Ale prošly jsme město odshora dolů :) Přes centrum, podél řeky Yarra, přes botanickou zahradu do Albert parku a pak na St.Kildu do cukrárny, kterou tu máte vyfocenou. Zpátky už nás večer vezla tramvaj. Holky turistky:

A teď už ležíme v pelechu, ucapkaný, ale spokojený. Dneska večer poprvé nedáme ani drinky, páč se jde chrnět. Ráno nás tu naše milé spolubydlící vzbudily trochu dřív, než jsme chtěly, tak to jdeme dospat.

Zítřek ještě strávíme ve městě, ve středu nás čeká výlet za tučňáky a ve čtvrtek na Great Ocean Road. Má být krásně, tak se těšíme, že se na pár dnů dostaneme z města.