V pátek jsme tedy hned po snídani vyrazili na cestu za modrým pramenem. Byla to asi nejhezčí stezka, po které jsme šli. Naše cesty vedly překrásným údolím podél potoka. Pět kilometrů jsme byli pohlceni v zeleni mezi kopečky, které snad jinde než na Zélandu nenajdete:
Společnost nám dělaly jen kravičky, co se pásly všude kolem, a šum vody z potoka, který byl v některých místech fotogenický až hanba:
Na konci naší cesty nás doopravdy čekal modrý pramen. Člověku to místo bralo dech. Připadali jsme si jak v nějaké exotické zemi (né, že by Zéland nebyl, ale víte, co mám namysli...):
Když jsme v tu chvíli pomysleli na to, že je to náš poslední den, tak se nám vůbec nechtělo vyrazit na cestu k letišti. Ale nebylo zbytí. Karavan jsme museli odpoledne vrátit, a tak jsme se vydali k Aucklandu. Cestou jsme nemohli vynechat Hobitín, nebo tedy alespoň městečko, u kterého je jedna z nejznámějších atrakcí poslední doby. Na prohlídku místa, kde hobitci bydlí, nám nezbýval ani čas ani finance, ale fotku s Glumem jsme stihly:
Bohužel do Aucklandu, největšího města Nového Zélandu, jsme nestihli nakouknout, jelikož je asi 25 km od letiště a nám v sedm ráno letělo letadlo zpátky na Gold Coast. Takže jsme se ubytovali v příjemném hostelu kousek od letiště, konečně skočili do teplé sprchy a zachumlali se do peřin v normální posteli. Na dlouhou dobu to byly poslední hodiny spánku a rozhodně jich nebylo dost, jak jsme později zjistili.
Žádné komentáře:
Okomentovat