Po roce Vánoce

To takhle ráno balím papuče pro babičku (které jsou jen tak mimochodem báječné... z ovčí vlny, no prostě bačkůrky jedna radost) a najednou mi píše Lucka. Jestli si nezopakujeme vánoční focení. Tak hned odepisuju, že super nápad, vánoční tričko jsem si pro stýce příhodu z Prahy dovezla a kdy že to vyrazíme.

Ehm.

Po chvíli mi dochází, že venku ale není 30°C a že to focení v tričku možná bude trochu prekérka. Ale tsss, my holky klokanky nejsme žádný béčka! Vzaly jsme ozdoby na stromek, do vlasů, pod trička tílko, některé z nás i holinky a hurá do přírody:

Je pravda, že ve srovnání s loňským rokem bylo trochu chladněji, ale sranda byla pořád stejná. A to se počítá! Sice jsme se místo písku bořily do sněhu, místo papouchů opodál bečely ovce, ale my jsme holky veselý stejně jako před rokem.

Tak šťastné a veselé Vánoce všem! My se jdem radši oblíknout :)

New York

Konečně. 

Žluté taxíky všude kolem. I když Manhattan je ještě v nedohlednu, tak přesně podle nich poznáte, že jste dorazili do města, co nikdy nespí. Koukám z okna mé limuzíny (na žluťáska si někdy mávnu v centru) a v černočerné tmě hledám světla mrakodrapů. Zatím ještě nic - kolem silnice jsou jen samé hotely a ve vzduchu svítí letadla, co právě přistávají na letiště Johna Fitzeralda Kennedyho.

Na to samé místo, kam jsem před třemi hodinami přistála i já. A čtete správně. Tři hodiny trvalo, než jsem si já a dalších pár stovek cestujících vystáli frontu na celní kontrolu. Jak by řekl náš zlatý kamarád Chadris “unglaubliche parade”. Pořád mi vrtá hlavou, proč si něčím takovým musíme procházet. Lety z Evropy přistávají týden co týden stejně a američtí úředníci s tím tak nějak pořád nepočítají. Ale tak co jiného dělat ve dvě ráno, než pospávat ve frontě :)

Pořád koukám z okna a pořád ještě nic...

Řidič, velmi milý pan Mohammed odněkud z východu, mě už třikrát stihnul přivítat v New Yorku. Musím se smát. Jsem ráda, že je z města, které mu pravděpodobně nabídlo tolik vytoužený azyl, tak nadšený a doufám, že na tom po pár dnech budu stejně.

Teď se těším, až dorazím na hotel, lehnu si do čerstvě povlečené postele, zavřu oči a budu moct příštích pár hodin spát s New Yorkem za okny. 

Konečně!

On the road again

Tak už zase letím. Přesně po měsíci jsem si sbalila svých pár švestek a jsem opět na cestách. 

S těma švestkama to myslím vážně - ne že bych tedy převážela ovoce, ale těch věcí fakt moc nemám :) Měla jsem v plánu nosit věci z Austrálie, ale když si tak vzpomenete, jak bylo posledních pár týdnů v Česku, tak vám asi dojde, že tenhle plán vzal hodně rychle za své... A samozřejmě, že 27° má být teď o víkendu, kdy já tam nebudu. Zákony schválnosti na mě fungují jak ušitý. Ale zpátky k těm švestkám - moje první cesta mrazivou Prahou tudíž ne moc překvapivě vedla do H&M. Sako, kalhoty a teplý ponožky (jen tak mimochodem, ponožky mají v HMku nejlepší). Na víc jsem ani neměla :) Každopádně jako nejlepší zdroj se pak stejně ukázala železná zásoba ve skříni mojí maminky. Ještě, že ji mám!

Ale na druhou stranu se ukázalo, že toho k přežití vlastně moc nepotřebuju, a tak do Ameriky teď letím s poloprázdným kufrem. Těch krásných 18kg se ukázalo jako naprosto ideální váha - vyběhnu s tím na Dejvický do schodů, utáhnu jak velkej tak malej kufr najednou a hlavně žádný stresy u odbavení. Příjemná to změna!

Teď mě jen zajímá, co všechno tu cestu přežije. Jak už jsem psala, věcí na sebe moc nemám, za to jídla je tam až až. Děti si kupodivu po všech těch letech pamatují na české dobroty, a tak se mnou cestují Fidorky, Kofily, Margotky, Ruměnky a další hitparády let komunistických:

A tak tu teď už dvacet minut kroužíme nad Londýnem i se všema Fidorkama, co si trůní někde pode mnou, a čekáme na povolení k přistání. V Londýně totiž dopoledne, světe div se, pršelo! A asi ne málo, když to s místní leteckou dopravou takhle zamávalo.

Návrat ztracených dcer

Letěly jsme dlouho... K našemu překvapení se ani cestou z Brisbane nikde nestavělo a do Dubaje jsme to daly na jeden zátah. A pořád byla sobota :)

Až v Dubaji jsme se konečně díky všem těm časovým pásmům ocitly v nedělním ránu. Spánek ale pořád nikde, tak jsme našly sprchy, daly snídani a poflakovaly se po terminálu. Já tedy nevím, co všichni s tím letištěm v Dubaji mají, ale pro mě osobně je jedno z nejhorších. Minimálně přestupní terminál, na kterém jsme "zkejsly" jak cestou do Austrálie, tak i zpátky. Dost je tam akorát tak lidí, všeho ostatního je nedostatek - místa, toalet, sedaček, případně lehátek, občerstvení atd. Takže se tam člověk pořád prodírá davy, stojí ve frontě ať už na záchod nebo na kafe... A ani na internet se tam nedostanete, což bych na letištích dnes brala už jako samozřejmost.

Poslední část naší cesty taky stála za to. Do Česka se totiž už letělo s Čechy na palubě. Musím říct, že tak dlouho jsem se za ten náš národ nestyděla... S Luckou jsme se po většinu letu choulely do sedaček a cestou na záchod mluvily raději anglicky. Kolem nás byla totiž džungle. Opilí spoluobčané s touhou komentovat všechno a všechny, případně pokřikovat na Pepika, že "Voe, kde máš ten foťák. A dáme ještě jednu vodečku, ne?". Lézt si pořád do kufrů a všem ostatním do cesty.

Naše, už tak dost malá, radost z návratu se pomalu stávala neviditelnou :) Fronty na celnici raději ani nebudu zmiňovat... Naštěstí kufry dorazily včas a vcelku a my mohly na český vzduch. Bylo krásně, sluníčko a 16 stupňů - nemohly jsme si přát lepší neděli, a přesto se nám moc nechtělo. Ale po chvíli nejistého přešlapování za skleněnými vraty s nápisem "EXIT" jsme se zhluboka nadechly a vyrazily.

"Venku" už si nás rozdělili rodiny a kamarádi a my frčely směr domov. Netrvalo ale dlouho a za dalšími skleněnými dveřmi jsme se potkaly znovu. Ty už ale patřily jedné slavné české instituci:

No jo, potkaly jsme se na pracáku, kde taky jinde :)

Odlet...

V sobotu ráno jsme ještě v polospánku opouštěly Auckland a mířily zpátky na Gold Coast. Čekal nás poslední den v Austrálii. Na celnici si klepali na čelo, proč letíme 24. března do Austrálie, když nám 24. března končí vízum, ale ještě nás "dovnitř" pustili. Hodní to lidé.

Na letišti nás vyzvedla teta Jindřiška a my k nim vyrazily naposledy na návštěvu. Musely jsme přebalit kufry, což nebyl lehký úkol. Do velkých a už tak plných jsme musely dát všechno z těch malých, co s námi měsíc cestovaly. Do malých jsme měly v plánu dokoupit poslední suvenýry a trochu jim po tom útrapném měsíci odlehčit. Člověk míní, váha mění :) Na letišti bylo nakonec stejně všechno jinak...

U Jindřišky jsme doplnily nejen kufry, ale hlavně síly. Dostaly jsme úžasnou snídani, svačinu na cestu a kolem poledne jsme se vydaly do Surfers, našeho bývalého domova. Nostalgie byla cítit na každém kroku. Procházely jsme známé uličky a měly hroznou chuť tam ještě pár dnů zůstat. Jedno odpoledne bylo málo... Měly jsme toho plnou hlavu, že jsme ani neudělaly žádné poslední vzpomínkové fotky. Jediné, co jsme ještě stihly zaznamenat, byl úžasný oběd na Q1:

Naše oblíbené calamari... snad nejlepší v celé Austrálii.

Ani jsme se nenadály a byly 4 hodiny odpoledne. Naše plány se naposledy vyvalit u bazénu tak vzaly za své... Narychlo jsme se ještě potkaly s Mončou a hurá na nádraží. Sice nám ujel vlak před nosem, ale pořád bylo času nazbyt. Tedy alespoň jsme si to myslely, než naše kufry spatřily letištní váhy.

Povolené limity jsou 30kg na velký a 7kg na malý. Já měla 35 a 12... Takže se začalo všechno znova přebalovat. Do koše letěly knížky, boty, kosmetika. A čas neúprosně běžel. Ve chvíli, kdy jsme prošly všechny kontroly, další váhy, celnici, jsme měly do odletu pár minut. Náš plán si v klidu projít obchůdky na letišti a ještě si domů přivést něco hezkého na památku, vypadal v reálu tak, že jsme vběhly do prvních suvenýrů, čaply každá jedno tričko (které nám ani jedné nebylo...), troje oříšky v čokoládě, za běhu zaplatily a pelášily k odletové bráně. Když jsme usedly do letadla, další dvě hodiny jsme se klepaly jak ratlíci. A dalších 14 hodin nezamhouřily ani oko.

Naše poslední sobota měla 36 hodin a i to bylo zatraceně málo...

1 to go "Modrý pramen a Hobitín"

V pátek jsme tedy hned po snídani vyrazili na cestu za modrým pramenem. Byla to asi nejhezčí stezka, po které jsme šli. Naše cesty vedly překrásným údolím podél potoka. Pět kilometrů jsme byli pohlceni v zeleni mezi kopečky, které snad jinde než na Zélandu nenajdete:

Společnost nám dělaly jen kravičky, co se pásly všude kolem, a šum vody z potoka, který byl v některých místech fotogenický až hanba:

Na konci naší cesty nás doopravdy čekal modrý pramen. Člověku to místo bralo dech. Připadali jsme si jak v nějaké exotické zemi (né, že by Zéland nebyl, ale víte, co mám namysli...):

Když jsme v tu chvíli pomysleli na to, že je to náš poslední den, tak se nám vůbec nechtělo vyrazit na cestu k letišti. Ale nebylo zbytí. Karavan jsme museli odpoledne vrátit, a tak jsme se vydali k Aucklandu. Cestou jsme nemohli vynechat Hobitín, nebo tedy alespoň městečko, u kterého je jedna z nejznámějších atrakcí poslední doby. Na prohlídku místa, kde hobitci bydlí, nám nezbýval ani čas ani finance, ale fotku s Glumem jsme stihly:

Bohužel do Aucklandu, největšího města Nového Zélandu, jsme nestihli nakouknout, jelikož je asi 25 km od letiště a nám v sedm ráno letělo letadlo zpátky na Gold Coast. Takže jsme se ubytovali v příjemném hostelu kousek od letiště, konečně skočili do teplé sprchy a zachumlali se do peřin v normální posteli. Na dlouhou dobu to byly poslední hodiny spánku a rozhodně jich nebylo dost, jak jsme později zjistili.

2 to go "Rotorua"

Cestou z “Mordoru” jsme se ještě zastavili na koupání. A ne ledajaké! V okolí jezera Taupo jsou skoro všude termální prameny. Pravdou je, že ty nejznámější jsou u města Rotorua trochu severněji, nicméně my s naším minimalistickým rozpočtem se nakonec rozhodli pro večerní koupání v malých lázních, kde nás to stálo šest dolarů. Velký zážitek za malý peníz.

Mohli jsme si vybrat buď soukromé malé bazénky (za příplatek, samozřejmě), kde voda měla 41°C a člověk v ní nesměl zůstat déle než 20 minut. Nám ale stačil veřejný bazén, kde byla voda o pět stupňů chladnější, ale i tak to bylo lepší než naše běžné koupele v jezerech :) Vyváděli jsme tam ale stejně:

Ve čtvrtek se pokračovalo do města Rotorua, které proslulo gejzíry a smrádkem z termálního bahénka. Gejzíry jsme si ale museli nechat ujít, páč je to docela drahá sranda. Tak se na ně pojedeme podívat v létě do Varů :) Smrádek je zadarmo, toho jsme si tedy užili až až. Dopoledne jsme před ním ještě utekli k jezerům, která jsou asi osm kilometrů od města:

Tam jsme si dali menší trek pro zahřátí. Nakonec z toho byla dobrá opičí dráha, jelikož a protože severní ostrov postihly už zmiňované vydatné deštíky. Turistická stezka vypadala asi nějak takhle:

Byla to legrace, to vám povím. Odpoledne to tedy chtělo něco oddychového. Janča s Tomášem vyrazili na obří kiwi, nás s Luckou čekaly poslední nákupy suvenýrů a prohlídka města. Ještě před tím jsme se ale vydaly kolem jezera, které po jedné straně Rotoruu lemuje. Narazily jsme na první novozélandské husy opalovačky:

A taky na pověstné smradlavé bahenní lázně, ve kterých se to vařilo jedna radost:

Měly jsme také štěstí na místní trhy, kde jsme ochutnávaly jednu dobrotu za druhou a poslouchaly místní umělce. To už začalo trochu poprchávat, tak jsme foťák ani nevytahovaly (chudák už si prožil své...) a jen tak užívaly tu přátelskou atmosféru všude kolem nás.

Před námi byla poslední noc na cestách. V informačním středisku nám na pátek ještě poradili jeden krásný trek, tak jsme se navečer vydali cestou k němu.