Letěly jsme dlouho... K našemu překvapení se ani cestou z Brisbane nikde nestavělo a do Dubaje jsme to daly na jeden zátah. A pořád byla sobota :)
Až v Dubaji jsme se konečně díky všem těm časovým pásmům ocitly v nedělním ránu. Spánek ale pořád nikde, tak jsme našly sprchy, daly snídani a poflakovaly se po terminálu. Já tedy nevím, co všichni s tím letištěm v Dubaji mají, ale pro mě osobně je jedno z nejhorších. Minimálně přestupní terminál, na kterém jsme "zkejsly" jak cestou do Austrálie, tak i zpátky. Dost je tam akorát tak lidí, všeho ostatního je nedostatek - místa, toalet, sedaček, případně lehátek, občerstvení atd. Takže se tam člověk pořád prodírá davy, stojí ve frontě ať už na záchod nebo na kafe... A ani na internet se tam nedostanete, což bych na letištích dnes brala už jako samozřejmost.
Poslední část naší cesty taky stála za to. Do Česka se totiž už letělo s Čechy na palubě. Musím říct, že tak dlouho jsem se za ten náš národ nestyděla... S Luckou jsme se po většinu letu choulely do sedaček a cestou na záchod mluvily raději anglicky. Kolem nás byla totiž džungle. Opilí spoluobčané s touhou komentovat všechno a všechny, případně pokřikovat na Pepika, že "Voe, kde máš ten foťák. A dáme ještě jednu vodečku, ne?". Lézt si pořád do kufrů a všem ostatním do cesty.
Naše, už tak dost malá, radost z návratu se pomalu stávala neviditelnou :) Fronty na celnici raději ani nebudu zmiňovat... Naštěstí kufry dorazily včas a vcelku a my mohly na český vzduch. Bylo krásně, sluníčko a 16 stupňů - nemohly jsme si přát lepší neděli, a přesto se nám moc nechtělo. Ale po chvíli nejistého přešlapování za skleněnými vraty s nápisem "EXIT" jsme se zhluboka nadechly a vyrazily.
"Venku" už si nás rozdělili rodiny a kamarádi a my frčely směr domov. Netrvalo ale dlouho a za dalšími skleněnými dveřmi jsme se potkaly znovu. Ty už ale patřily jedné slavné české instituci:
No jo, potkaly jsme se na pracáku, kde taky jinde :)
Až v Dubaji jsme se konečně díky všem těm časovým pásmům ocitly v nedělním ránu. Spánek ale pořád nikde, tak jsme našly sprchy, daly snídani a poflakovaly se po terminálu. Já tedy nevím, co všichni s tím letištěm v Dubaji mají, ale pro mě osobně je jedno z nejhorších. Minimálně přestupní terminál, na kterém jsme "zkejsly" jak cestou do Austrálie, tak i zpátky. Dost je tam akorát tak lidí, všeho ostatního je nedostatek - místa, toalet, sedaček, případně lehátek, občerstvení atd. Takže se tam člověk pořád prodírá davy, stojí ve frontě ať už na záchod nebo na kafe... A ani na internet se tam nedostanete, což bych na letištích dnes brala už jako samozřejmost.
Poslední část naší cesty taky stála za to. Do Česka se totiž už letělo s Čechy na palubě. Musím říct, že tak dlouho jsem se za ten náš národ nestyděla... S Luckou jsme se po většinu letu choulely do sedaček a cestou na záchod mluvily raději anglicky. Kolem nás byla totiž džungle. Opilí spoluobčané s touhou komentovat všechno a všechny, případně pokřikovat na Pepika, že "Voe, kde máš ten foťák. A dáme ještě jednu vodečku, ne?". Lézt si pořád do kufrů a všem ostatním do cesty.
Naše, už tak dost malá, radost z návratu se pomalu stávala neviditelnou :) Fronty na celnici raději ani nebudu zmiňovat... Naštěstí kufry dorazily včas a vcelku a my mohly na český vzduch. Bylo krásně, sluníčko a 16 stupňů - nemohly jsme si přát lepší neděli, a přesto se nám moc nechtělo. Ale po chvíli nejistého přešlapování za skleněnými vraty s nápisem "EXIT" jsme se zhluboka nadechly a vyrazily.
"Venku" už si nás rozdělili rodiny a kamarádi a my frčely směr domov. Netrvalo ale dlouho a za dalšími skleněnými dveřmi jsme se potkaly znovu. Ty už ale patřily jedné slavné české instituci:
No jo, potkaly jsme se na pracáku, kde taky jinde :)
Žádné komentáře:
Okomentovat