Den 97 "Surfařem za 2 hoďky"

Dneska mě čekala druhá hodina surfování a tentokrát jsem s sebou vzala i Lucku s Anet, aby si to taky vyzkoušely. Nebylo velkým překvapením, že bylo opět a zase hnusně :) Ty naše surfařský čtvrtky jsou prostě prokletý. Ten první nám kvůli počasí zrušili, minulý týden jsme zápasili s proudy a silným větrem a ani tentokrát se oceán ne a ne zklidnit. Ale tak my jsme holky bojovnice, takže se oblíkly surfařský uniformy a vyrazilo se do vln:

Jak jim to sluší, co? Vrhly se na to tedy pořádně, holky děčínský. Na konci lekce už měly instruktora jen pro sebe a obě na tom prkně stály jako by to byl jejich druhej domov. Kdo umí, umí :)

Ale není to žádná sranda, bojovat s oceánem a překonat strach z vln, které se na člověka valí jedna za druhou. Já si to tentokrát dala v plné palbě. Jelikož už jsem se spolužáky měla druhou hodinu, přišel čas se posunout o něco dál. Respektive o pěkný kus dál... A bylo očividně jedno, že na tom vlastně ani nikdo z nás ještě pořádně neumí. Moje maminka ať teď dál raději nečte, nebo dostane infarkt :) Páni instruktoři nás totiž po lehkém opakování na břehu vzali na otevřené moře.

Když jsem se surfem stála po prsa ve vodě a čekala na příkaz "Naskoč a pádluj", zatímco přede mnou se zvedaly vlny dvakrát tak větší než já, krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí nebylo moc času na přemýšlení, příkaz přišel relativně brzy, tak jsem naskočila a pádlovala jak o život. Představa, že nestihnu přejet ten úsek, kde zrovna asi 20 vteřin nebyly vlny, za těch 20 vteřin, byla tak děsivá, že jsem byla ochotná si upádlovat ramena :) A najednou jsme se zničeho nic ocitli na volném moři. Vlny tam byly pořád, ale už se nelámaly a my po nich na surfech klouzali nahoru a dolů. Z počáteční hysterické hrůzy se najednou vyklubal neskutečný klid a úžasný pocit - aspoň na těch pár okamžiků se tak obyčejná věc jako je houpání ve vlnách, stala neuvěřitelně neobyčejným zážitkem...

Tedy do té doby, než někdo ze spolužáků vznesl otázku: "A nejsou tu žraloci?" Upřímně byste takového člověka v tu chvíli nejraději tím surfem přetáhli po kebuli :) Takže zase na moment nastala hysterie, ale už jen taková úsměvná. Do toho jsme si začali zkoušet otočky a posedy, a tak úsměvných chvílí postupně příbývalo, páč jsme se na těch surfech převalovali jak vorvani ve vaně, pořád z toho padali a snažili se zase vyškrábat zpátky. Komedie, co si budeme vyprávět.

Po dvou hodinách jsme se pak z toho moře vysoukali úplně vyšťavení, ale šťastní. Já tedy rozhodně. A když pak vykouklo sluníčko a celá parta jsme si šli udělat hamburgy na gril v parku, k naprosté spokojenosti nám vlastně už ani nic nescházelo: